A co povídky parťáků GPT 2 a GPT 3? A co básník?

V předchozí glose se Marek Lollok zamýšlel nad současnými možnostmi uměl(eck)é inteligence v oblasti dramatu. Navažme úspěchy robotů GPT 2 a GPT 3 na poli krátké prózy a nastiňme také literárněteoretickou otázku modelového autora. Od literární teorie je pak jen krůček k etice a nástinu vize budoucnosti spolupráce lidí a strojů…

23. 3. 2021 Adam Veřmiřovský

Jak to funguje? „Používají se (…) generativní hluboké neuronové sítě založené na transformátorech“ neboli taková větší a složitější „chytrá prediktivní klávesnice“, vysvětluje Jan Tyl, odborník na umělou inteligenci (AI). GPT 3 dokáže předpovídat pokračování úryvku na základě cca 50 tisíc »nastudovaných« textů. Zvídavé tvůrce projektu Českého rozhlasu Digitální spisovatel přitom zajímalo propojení spolupráce stroje a člověka. Stroj vygeneroval anglický text na základě parametrů, které nastavili autoři projektu Jan Tyl a Dita Malečková. A právě autorství těchto textů může být pozoruhodné pro vyučující češtiny, resp. jejich žactvo na kterémkoli stupni škol. Dle tvůrců projektu jsou autory textů lidé, přičemž umělou inteligenci používají jako nástroj své tvůrčí činnosti (byť v budoucnu budou tyto stroje ve své tvorbě pravděpodobně čím dál samostatnější, neboť jejich algoritmy se neustále zdokonalují). Vrátíme-li se k využití strojových textů v češtině, nabízí se srovnat text lidského autora a text stroje, aniž by studentstvo vědělo, že jeden z textů není tak úplně produkt lidský. Z pohledu modelování autora si pak položme otázku: Co můžeme o autorovi na základě textu říci?

A co lze říci o textech samotných? Většina z žánrových povídek překvapuje svou zdařilostí, na některých lze studovat důvody jejich disfunkčnosti, všechny však spojuje textové zhmotnění sémantického kondenzátu daného žánru (horor, sci-fi, detektivka či milostný román). Některé postupy či myšlenkové pochody asociují naivitu dětských textů či začínajících autorů, jiné na miniprostoru nanopovídky udivují hloubkou témat: smrt, bolest, víra, duše, smysl, celá škála pocitů smutku, metafora života jako do určité chvíle bohatě prostřeného stolu. Texty jsou tedy překvapivě lidské. Výsledky této konkrétní spolupráce stroje a člověka vzbuzují úžas, vyhlídky možností umělé inteligence do budoucna však mnohdy stále vyvolávají spíše obavy. Drahnou dobu existují tendence probudit k životu mudrce dob minulých na základě jejich či o nich dostupných myšlenek. AI umí z nastudovaných materiálů generovat myšlenky nové a navíc je sdělovat syntetickým hlasem, který nebude lidské ucho s to odlišit od hlasu přirozeného. Důvodů k obavám přehršel, zde vyberme jednu z nich. Bojíme-li se racionální krutosti strojů, bojíme se vlastně pseudoracionální krutosti lidské, neb umělá inteligence je zrcadlem myšlenkových pochodů lidských. Chceme-li se přestat bát strojů, naučme je emoční inteligenci (kupř. právě prostřednictvím výše zmíněných »kurzů tvůrčího psaní«), tvrdí autoři projektu — stroje jsou na to chytré dost. A možná že se přitom lecčemu z emoční inteligence přiučíme i my sami.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info